Celostní medicína - rozhovor část II.
Tom Poutník o cestování v paralelních realitách a do jiných vesmírů: „Náš vesmír je jedna velká bublina. A takových bublin existují tisíce.“ - 2. část rozhovoru
Tom Poutník je jeden z mála, kdo ovládá tzv. astrální cestování (OOBE). Zatímco jeho tělo leží v posteli, on svým vědomím cestuje napříč časoprostorem. Tomáš se ve druhé části rozhovoru dělí o své fascinující prožitky – jak vypadá život na jiných planetách, co se děje při vycestování do paralelních realit nebo jak vnímá samotného Boha.
Tomáši, v první části rozhovoru jsme spolu probírali lucidní snění. Jaký přínos může mít pro člověka astrální cestování?
„Největší přínos astrálního cestování vidím v tom, že můžeme transformovat sebe sama – získat nový náhled, novou perspektivu, hlouběji pochopit sebe sama a rozvíjet se dál.
Nicméně je to docela pokročilá úroveň a vyžaduje vícero oblastí, které člověk musí zvládnout dříve, než bude moci tuto zkušenost zažít. Je důležité, aby měl člověk vyřešené své vnitřní strachy a zároveň kontrolu nad svými myšlenkami. Aby ovládal on je, nikoliv ony jeho. A aby měl zároveň určitou vnitřní připravenost na tuto zkušenost. Protože najednou jste v prostoru, kdy nemáte tělo a kde neexistuje omezení pěti smyslů. Fungujete tam jako shluk vědomí. Například člověk, který by nebyl připravený na tuto zkušenost, by viděl hned 360 stupňů.“
Setkal jsem se s názorem, že výlety mimo tělo mohou být únikem před realitou a zahrávání si s nebezpečnými silami. Že je astrální cestování nebezpečné…
„Neřekl bych. Výhodou astrálního cestování je, že ho nezažijí lidé, kteří na něho nejsou připravení. Existují duchovní průvodci, andělé strážní; kteří „dovolí“ tuto zkušenost mít. V momentě, kdy jsme schopni astrální cestování zažít, jsme na něj na určité úrovni připraveni. Jinak ho nelze zažít. Což je výhoda, že je tam určitý filtr, aby to nemohl zažít každý.“
Takže se toho asi nedá ani zneužívat – že by si například někdo tajně zaletěl v noci do školy a prohlédl si seznam otázek pro zítřejší test…
„Takhle to opravdu nefunguje. Je pravda, že astrální cestování se v 70. letech používalo například i ve vojenském výzkumu. Avšak vojáci vystoupili z těla a zažívali hlubší spojení s prostorem, se světem, s vesmírem. A v tomto pojetí se jejich původní záměr, např. zjistit, kde jen nějaká základna, stal zcela absurdním. Kvůli tomu si myslím, že vojenské výzkumy záhy skončily. Přínos těchto zážitků je úplně jiný, než zjišťovat kdekoliv nějaké informace.“
Hovořil jsi o duchovních průvodcích. Můžeme s nimi mimo tělo lépe komunikovat?
„Záleží na konkrétním průvodci – jestli se rozhodne s člověkem setkat a komunikovat s ním, nebo ne. Protože průvodci na nás dohlížejí, umožňují náš vývoj a nezasahují předčasně do našich zkušeností. Dají nám možnosti, ale nevodí nás za ručičku.
Můžeme již i v lucidním snu vyslat záměr, ale je vždy na průvodci, jestli se nám zjeví. Já jsem se setkal v lucidním snu s průvodcem jenom jednou, kdy už to přecházelo právě v cestování. Sdělil, že teď převezme mou výuku. Vzal mě do různých zážitků, kterými jsem musel projít, a skrze tu zkušenost jsem se učil. On byl celou dobu jenom v pozadí jako energie. Kdybych tu situaci nezvládl, tak bych ho mohl požádat o pomoc a on by přišel. Ale chtěl, abych se někam posunul a šel dál.“
Říkáš, že cestuješ i do jiných vesmírů – zcela jistě jsi tedy musel zažít i spousty setkání s mimozemšťany. Jaké to bylo?
„Je otázka, jak my definujeme realitu a kdo je to mimozemšťan. Jestli je mimo-zemšťan každý, kdo žije mimo planetu Zemi (v jiném čase a prostoru), nebo si představujeme jenom zelené mužíčky. Když člověk vycestuje, může cestovat nejenom po Zemi, ale i v meziprostoru – představte si prostor, který nemá žádné omezení a žádné hranice, akorát se liší vibrační úroveň (vyšší/nižší) a může se zde setkat s různými bytostmi. A potom existují i jiné světy, jako je ten náš, řekněme takové bubliny. Já to přirovnávám k bublinám. Náš vesmír je jedna taková bublina a takových existují tisíce.
Některé světy vypadají podobně jako ten náš, některé vypadají úplně jinak. Duše tam prochází určitou zkušeností na své cestě životem. Z toho co jsem zažil, tak ve většině světů mělo přes 90 % obyvatel podobnou podobu, jako máme my.“
A jak moc se na těch planetách lišilo to prostředí?
„V některých to bylo podobné, v některých se to hodně lišilo. Když jsem vycestoval poprvé, tak jsem zjistil, že ty světy jsou někým stvořeny a někým „vlastněny“ nebo „spravovány“ a že je třeba dodržovat určitá pravidla – například moc nevyčnívat.“
Přemýšlím, jak moc je náročné po návratu do tohoto světa takovou zkušenost zpracovat…
„Když jsem poprvé vycestoval, byl jsem nadšený, že cestuji a potkal jsem v tom světě jiného cestovatele a chtěl jsem se ho zeptat, jaké jsou další možnosti a metody cestování. Začal jsem o tom mluvit před místními obyvateli – jak je super, že cestuje a že by mě zajímaly lepší metody, protože cvičím již čtyři měsíce a nic. Když bych měl danou společnost přirovnat, tak bych ji přirovnal ke středověku. Myšlenková úroveň byla úplně jinde a ještě tam existovalo něco jako hon na čarodějnice. Prostě úplně jiný koncept, do kterého najednou přijde člověk, který začne všem říkat: „Já cestuji.“ Spustilo to obranný mechanismus toho světla, kdy se tam objevily trojúhelníkové energetické lodě – vnímal jsem je jako „strážce toho světa“ a že já jsem nežádoucí prvek a narušuji strukturu.
Ale pokud se ptáš i na můj zážitek s jinou formou těla, tak si představ planetu, kde jsou desítky metrů vysoké energetické stěny, budovy a i ty sám jsi byl ohromně vysoký desítky metrů. Všechno je jen na takové polohmotné, poloenergetické úrovni. Hodně těžko představitelné pro naši mysl.“
Civilizace ve vesmíru o sobě navzájem ví nebo jsou izolované, tak jako ta naše?
„V momentě, kdy cestuješ, tak cestuješ v rámci „bublin“ a ty jsou izolované. Mají každá svůj vlastní koncept vnímání času a prostoru. A ty přicházíš úplně zvnějšku. Takže většinou o sobě neví. Něco jiného je, když se setkáváš s bytostmi v meziprostoru – ty vědí, že existují různé formy a místa, kde se člověk může posouvat dál.“
Vím o tobě – a je to naprosto fascinující – že se při cestování dostáváš i do paralelních realit…
„V rámci astrálního cestování je to zcela výjimečná záležitost, bavíme se o 0, 001 procentu. Standardně, když vycestuješ, tak vnímáš jako shluk vědomí a potom někam jdeš. Ale když „odcházíš“ do paralelní reality, vnímáš na začátku jenom tmu a následně splyneš znovu s tělem, ale už v jiné realitě.
Paralelní reality si můžeme představit jako tisíce nitek. Naše realita je, dejme tomu, prostřední. A jsou nitky napravo i nalevo a nitky, které jsou bližší (vypadají skoro totožně) – akorát v jedné sedíme na židli, ve druhé o kousek vedle na židli, ve třetí sedíme už v patře a potom jsou vzdálenější a vzdálenější, kde už se třeba vůbec nesetkáme.
V momentě, kdy splyneš sám se sebou, tak naprosto nevíš, že jsi odjinud a zažíváš daný příběh úplně reálně: chodíš do práce, máš povinnosti a vzpomínky a poté, co projdeš určitou zkušeností, třeba dva nebo tři týdny (může to být i víc, samozřejmě), tak se vědomí začne najednou odpojovat a teprve v tento okamžik si uvědomíš „no jo, vždyť já jsem vlastně odjinud“. Vrátíš se zpět a teprve pak si uvědomíš „no jo, vždyť jsem tam prožil tři týdny“.
A jak je to s časem? Prožíváš zároveň najednou „dva životy“?
„Do paralelních realit se dostaneš během vycestování. Tady na Zemi uplyne třeba půl hodiny a tam mezitím můžeš prožít měsíc. V astrále neexistuje čas. Čas je jenom koncept naší mysli. Jakmile vycestuješ, tak tam žádný čas není. Během jednoho večera můžeš být najednou třeba ve třech realitách.
Zajímavé ještě je, že na začátku chceš mít vzadu myšlenku „já jsem odjinud“, ale pak na to zcela zapomeneš. Vykonáváš v tom světě všechny povinnosti a teprve když odcházíš, tak se opět rozvzpomeneš na svou původní identitu. Některé reality jsou té naší hodně blízké – co zažiješ tam, na 99 % zažiješ i tady. Většinou dochází ke zkreslení jednoho roku: Měl jsem v jedné realitě kamaráda a tady jsem ho poznal až za rok. Když jsem mu podával ruku, tak jsem věděl, že ho znám – už rok jsem se s ním už setkával.“
Tomáši, blížíme se k závěru našeho povídání. Mohu se zeptat, jak vnímáš Boha?
„Co se týká konceptu Boha, je to dnes pojem zahalený do různých konotací. Během svých cest jsem zažil nekonečný bílý prostor plný lásky. Lidé se obvykle do tohoto prostoru dostanou po své smrti – dochází zde k rekapitulaci a lidé mají pocit, že konečně našli Boha. Můžeme si to představit jako naprosté přijetí, nekonečný prostor bílé lásky – ale to není Bůh. Je to jenom přestupní stanice někam dál. Určité místo v prostoru, které má určitý význam, ale Bůh samotný to není. Bůh samotný je až někde dál.
Pokud se odkloníme od pojmu Bůh, tak co je uvnitř všeho? Energie. Když vycestujeme, tak jsme shluk energie. Astrál je krásný prostor, ale není to samozřejmě Bůh sám. Někdy se člověk v meditaci rozplývá a přibližuje tomu, co je Bůh. Ale Bůh je spíše vědomí samotné, princip, Život sám.“
Co je pro tebe v životě nejdůležitější?
„Žít správný a naplněný život. Naslouchat hlasu srdce – tomu, co chceme opravdu dělat. Přínos není v tom, cestovat a mít různé zážitky, ale v obyčejném životě tady. Nikdo neví, jestli tady je na den, na dva dny, na dva roky, na třicet let nebo jestli tady už zítra nebude. Když připustíme, že už tady zítra nemusíme být, jsme najednou konfrontováni se skutečným smyslem. Mohou se dostavit aha-momenty: „toto jsem neudělal; toto je opravdu důležité“.“
Jaký typ meditace nebo modlitby bys nám na závěr doporučil? Něco, co zvládne každý – i začátečník…
„Podle mě nejlepší ze všeho je vnitřní zastavení. Člověk se zastaví, zklidní, naslouchá svému srdci, celému prostoru kolem a vlastně se takto zpřítomní. Běžně žiješ život tak, že spěcháš, jsi zatažený v nějakém obrazu, z jednoho bodu jdeš do dalšího: „Teď je potřeba toto a pak zase toto“. Vytrácí se vnímání přítomnosti – že přímo teď jedeš tramvají nebo sedíš na židli a vnímáš více prostor kolem. Kdykoliv cítíme, že ztrácíme sami sebe, je důležité se na chvíli zastavit a uvědomit si: „Sedím na židli“ a skutečně vnímat prostor kolem. Velice záhy se dostaví hlubší pocit, vjem, propojení – uvědomění, kdo jsem, co skutečně chci a kam směřuji; hlubší význam.“
Tomáši, moc děkuji za rozhovor.
Jiří Hamerský
originál rozhovoru zde
